Rozhovor vedl: Michael Dzindzichasvili, editor: Tereza Boehmová
Autor internetového deníku Dračí dny s covidem – který budeme uveřejňovat ve Fleši na pokračování, Karel Boháček, pracuje jako referent magistrátu města Plzně na Odboru stavebně správním, oddělení územního plánování. Ve volném čase rád píše a fotí. Spojil jsem se s ním – jak jinak v dnešní době – přes video hovor. Čas plynul příjemně a neformálně, Karel mi nabídl mi tykání.
Prodělal jsi covid – jeho těžší variantu. Tušíš, odkud to přišlo?
Absolutně ne. Jen spekulace, pravděpodobně doma, v rodině. Faktem je, že jsme to měli potvrzené všichni, tedy kromě sedmnáctileté dcery, která byla dvakrát na testu a vždy negativní, i když měla stejné příznaky jako syn. Těžko říct, ještě ji chci vzít na test protilátek. V práci nikdo nemocný nebyl – celý týden po tom, co jsem lehl. Nikam jinam nechodím. Do práce jezdím autem, mimo si nasadím nanomasku. Chodil jsem tam dvakrát nebo třikrát týdně. Máme totiž homeoffice, plné propojení na všechny programy, co potřebujeme. S nikým jsem se nepotkával, na patře jsme ob kancelář. Ale žena pracuje v bance, tam je plný provoz, a byť jsou v rouškách a respirátorech, v bance standardně každou chvilku někdo onemocní. Druhá možnost je, že nákaza přišla od našich dětí.
Už se po nemoci cítíš líp? V rámci možností aspoň.
Oproti nemocnici je to úplná pohoda. Blbé je, že mám asi desátý den odpoledne a večer zvýšenou teplotu. Mluvil jsem o tom s doktorem a ostatními pacienty. Nejsem v tom výjimka. Na začátku mě to iritovalo, protože když jsem přišel z nemocnice, byl jsem bez teploty. Najednou jsem se po týdnu z ničeho nic začal cítit blbě. Nevěnoval jsem tomu zpočátku pozornost, ale druhý den už jsem měl teplotu zvýšenou. Doktor mi udělal klasickou „laborku“ – CRP markery byly na hodnotě 30, což je hraniční hodnota toho, jestli je to nějaký bakteriální zánět. Protože jsem za tu dobu do sebe dostal spoustu prášků včetně dvojích ATB, doktor doporučil nechat tomu volný průběh bez medikace. Za týden jsme udělali znova testy. CRP kleslo. Něco se v tom těle ještě děje, ale zánět to není. Dělali mi CT plic, ale ještě nemám výsledek a nevím, jak moc jsou poškozené. Nechal jsem si dělat ještě protilátky. Těch mám hodně – přes 8 000. Spodní hranice je 50. Ono to asi odpovídá mému těžšímu průběhu.
V deníku Dračí dny s covidem píšeš o „britském nákupu“. Potvrdila se ti domněnka, že jde o britskou mutaci?
Je to velmi pravděpodobné. Potvrzené to není, sekvenace se standardně nedělají. Vzhledem k tomu ale, že v době, kdy jsem se nakazil, ukazovaly sekvenace tady v západních Čechách 70% britské mutace, se to zdá možné. Průběh tomu taky odpovídá. U původního „wuchanu“ většinou jako první následovala ztráty čichu a chuti, potom teprve horečky… Já i děti jsme měli horečku, hned. Náraz, co tě složí. Člověk se nemůže pohnout a od první chvíle rovnou čtyřicítka, která nešla srazit. Čich mám, jen chuť mám takovou pozměněnou, divnou. To jsou ukazatele, které by potvrzovaly spíše tu „Brigitu“ (britská mutace covid-19), jak se říká.
Co se týče protiepidemických opatření v okolí, myslíš si, že se dodržují, nebo jsou lidem po těch zmatcích a nejistotách lhostejné?
Mám na tohle asi trochu jiný názor než mainstream. Tvrdím, že samozřejmě existuje určité procento, které ta opatření nedodržuje z různých důvodů. To by asi bylo na dlouhý sociologický rozbor. Důvody jdou od popírání po malý rozhled, přes dezinformační válku… je toho hrozně moc. Těch je třeba kolem 5%. Pak je tu další skupina. Jsou to lidi, kteří se chovají víceméně obezřetně, ale občas něco nedodrží. Nicméně, nejsem přesvědčený, že jsme „národ úplných debilů“. Z mého pohledu nám to podsouvají politici a média to převzala. Dokládají to různými fotkami, které ale nic nedokazují. Mnoho sociologů – třeba z Hnutí Sníh či z dalších na politice nezávislých hnutí – to vysvětluje asi dost dobře. Analyzovali data pohybu z google za prosinec, leden a únor v ČR. A ono se nic moc na pohybu nezměnilo. Jediný, co se změnilo, jsou vlastnosti a povaha viru. To, že za stejných opatření nejdeme s čísly dolů, osobně tedy nedávám za vinu lidem, kteří se chovají pravděpodobně stále stejně, ale, bohužel, mutacím toho viru.
Zmiňoval jsi dezinformátory a popírače covidu-19. Sám uvádíš, když píšeš o tom, jak jsi šel na PCR test:„…v další studené jeskyni nás dvě víly něžně a rychle očipují.“ Po tom, co sis prožil – a v deníku to je vidět – co bys jim vzkázal?
To je nepublikovatelné…
Chápu, že by to asi bylo vulgární…
Víš, já jsem věděl, že můžu mít horší průběh. Když to řeknu na rovinu, jsem 3 roky po operaci zhoubného nádoru a to je prostě průšvih sám o sobě. Bohužel se také léčím ještě s tlakem. Od začátku sbírám mraky dat, nějak si je pro sebe analyzuju, mám dost známých na Facebooku, kteří se tím taky zabývají. Měl jsem asi 3 000 takzvaných „facebookových přátel“ a dneska jsem někde kolem čísla 1200. Nabalily se na mě za ty léta mraky lidí – asi přes umělce a malíře, taky totiž trochu fotím – kteří k dezinformacím inklinují. Eliminuju je. Bohužel musím říci, že jsou to i lidi, co znám osobně. Jenže beru to tak, že mě i jiné v podstatě sdílením ptákovin ohrožují.
Dnes je hodně snah, ať už to byla spíš propadáková TikTok vládní kampaň či weby vyvracející dezinformace. Co by podle tebe fungovalo nejlépe, jak popírače přesvědčit, že Covid je problém?
Tyhle lidi asi už přesvědčit nelze. Myslím si, že dokud nebudou mít osobní zkušenost, tak je nikdo nepřemluví. Samozřejmě, vláda má komunikovat jinak, média mají komunikovat jinak. Jenomže jsme zase u toho. Novináři neumějí rozlišit, kdo podává informovaný názor. Pro ně je jeden doktor jeden názor, druhý doktor druhý názor. Sám to vím, dělal jsem v médiích. Novinář dá tyhle dva názory proti sobě, aniž by si uvědomil, že vědecká debata je v 95% konsensus na straně toho jednoho z nich a ten druhý tvoří tu menšinu. Oni to vyšlou do světa jako debatu jedna vs jedna. Z toho si lidi ten konsensus nevytvoří, musí se pak rozhodnout 50 na 50. Co se politiků týče, vláda totálně selhala, ale bohužel opozice, ve snaze získávat politické body, nahrává dezinformacím také. To se dá najít zpětně až do jara. Jen co se vydala opatření, opozice to kritizovala jako špatné. Rozvolňování díky opozici a jejímu nátlaku chaotické, nedala se pak vyhodnotit jednotlivá opatření. Vrátilo se nám to s podzimem. To se ale nedá odstranit, k životu v demokratické společnosti to patří. Stejně jako různé názory. Jedině mít nějaký nástroj, který nebude dezinformacím dávat prostor. Zase jde ale o to: kdo to bude vyhodnocovat, na základě čeho, nebude to cenzura? Je to strašně těžké. Kdyby se vytvořil, aspoň v rámci pandemie, odborný nezávislý institut jako CDC v Americe nebo Kochův institut v Německu a měl by svůj propagovaný kanál, bylo by to určitě dobré. Ale těžko přesvědčit lidi, kteří se tak moc bojí nebo z různých důvodů inklinují k těmto – z mého pohledu – ptákovinám. I když prodělají covid, tak ti řeknou, že je to spiknutí. „Jsem obětí války, byl to virus vyrobenej farmaceutickými společnostmi, ale covid to nebyl, tečka.“
Četla tvoje žena nebo děti tvůj deník?
Ano, manželka ho určitě četla, dcera na Facebook také přístup má, mladší syn ještě ne.
Co na to říkali?
Někdy se smály, jindy slzy. Žena nevěděla, že jsem se zhoršil, že u mě bylo nějaké konsilium, které řešilo intubaci… Nechtěl jsem se nechat intubovat. Statistiky jsou jasné. Jakmile skončí člověk na intubaci na JIPce, je to 50 na 50. To byla doba, kdy, když mi zavolali, jsem je zásoboval odpověďmi: „Nezhoršuji se.“ Jim to stačilo. Poslední, relativně dobré zprávy, měli totiž od doktora druhý den, když mě odvezla sanita. Stod, kde jsem byl v nemocnici, je hned vedle našeho města. Pracují tam lidi, se kterými se znám, takže žena měla pár informací navíc. Že nejsem v bezvýchodném stavu, že je to tak na hraně, že by to mohlo dopadnout dobře. Já jsem se začal horšit ale až 48 hodin po tom, co mě odvezla sanitka. To se moje holky dozvěděly až z psaní, kdy už bylo „dobře“ v realitě.
Proč je deník stylizován zrovna do postavy draka? A další pohádkové náměty víl a trolů. Je to spíše stylistická snaha nebo jiný záměr?
Jenom stylistika, nic jiného. Psal jsem na facebooku dřív kratší povídky z pozice draka, lehce vypointované, tak jsem to do toho zase stylizoval. Četl jsem i věci jiných lidí ohledně covidu. Depresivní. Nechtělo se mi takhle čtenáře strašit a jen popisovat, že je mi blbě a aby mě litovali. Neumím to, nejsem na to. Bral jsem to tak, že je mi blbě, nemusí to dopadnout. Dokud se ale žije, je dobře.
V tom text asi plní svojí funkci. Ne, že by nemoc zesměšňoval. Spíš dodává naději, než že popisuje, že je všechno špatně.
Bylo fajn, když mi potom lidé psali a omlouvali se, že se nad mým psaním tak smáli, že mi tam přidali jako reakci chechtajícího se smajlíka.
Nevím, jestli je to nějaká bariéra nářečí nebo jestli jsem to správně pochopil, ale proč o covidu píšeš jako „čmelíku/ chytnout čmelíka“? Sice jsem si pak dohledal, že je to nějaký brouk, ale naživo jsem to nikdy neslyšel.
Ano, čmelík je vlastně parazitickej brouk. Mám dobrého přítele, žije teď v USA a … čmelík je čistě naše označení pro SARS-CoV 2.
Jako další zpestření se mi líbila tvoje výzva o léčivé nahé fotky. Spíš než kolik žen mě ale zajímá, kolik se nakonec ozvalo mužů?
Neproběhla reálně ta popisovaná výzva u dvou stovek žen, to bylo vymyšlené.
Aha, škoda. Takže žádné lechtivé peprné informace pro čtenáře. Planá naděje.
Na to, abych to udělal, mi bylo ještě hodně špatně v té době. Mimo covid by mi nedělalo problém to vyzkoušet. Chtěl jsem jen pobavit, nic víc. To, že to některé vzaly za své a poslaly….vždyť je to fajn. Napsal jsem v minulosti knížku erotických povídek a nic pro mě není tabu, tak jsem erotiku nacpal i sem.
rozhovor vedl Michael Dzindzichasvili
———————————————————————————————-
Deník na pokračování: Dračí dny s covidem
Seriál psaný Karlem Boháčkem, referentem magistrátu města Plzně, o pobytu v nemocnici na covid jednotce, v nemocnici Stod, který budeme uveřejňovat ve Fleši na pokračování.
24. ledna 2021
Je čtvrtek a já se z Plzně vracím domů. Necítím se ve své kůži, ale v tu chvíli to ještě neumím přesně popsat. Slova mě napadají až večer, kdy se pokouším usnout. Cítím se zároveň unavený a zároveň čilý. Nejsem bolavý, v tuhle chvíli ještě ne. Jen cítím a vnímám v těle každou kost, každý sval, každou dračí šupinu. Svítání mě zastihne ve stavu, že nevím, zda jsem vůbec spal. Vstát a přinutit se pracovat je nadlidský úkol, ale zapnu PC a připojím se ke vzdálené ploše počítače v kanceláři v Plzni. Před třetí hodinou odpolko končím a vím, že mám horečku. Bolí mě celej drak a nejhorší je bolest hlavy. Chvilku nechám tělo pracovat bez pomoci, ale když se na digitálním displeji teploměru objeví číslo blížící se k 39, sahám po prvních dvou paralenech 500. Po čtyřech hodinách tělu nabídnu dva aspiriny 500. Bez ohledu na střídání antipyretik moje tělesná teplota osciluje mezi 39 a 40 a tělo je doslova v bolavé agónii. Někdy kolem druhé hodiny ráno se najednou prudce zpotím, teplota spadne, a vyčerpáním usnu. Ráno mě krom již popsaných příznaků bolí uvnitř hrudníku…a trápí suchý štěkavý kašel. Je sobota a mně je jasné, že jsem chytnul čmelíka. Od rána přidávám sirup na suchý kašel, mega dávky vitamínu B, C, D….a kolem poledního už mám 39. Tupě ležím, spát nelze. Jenom posadit se je v tomhle stavu logistický problém, vyžadující dlouhé minuty plánování každého nezbytného pohybu. Také přesvědčování vlastního mozku, aby do nervů a svalů poslal povely. A doufání, že je svaly zvládnou splnit. Už během tohoto dne vytěsňuji z hlavy negativní zprávy a myšlenky a představy dusících se pacientů na JIP odděleních. No, mám s tímhle vytěsněním zkušenost díky rýmičce, takže je to mechanická záležitost. Piju hektolitry zázvorového čaje s medem. Vím, že jsem svým stavem vyděsil zbytek rodiny, tak občas zkouším vtipkovat a situaci zlehčovat, jak tuhle jednodenní virózu zvládnu a v pondělí vyrazím do práce. Nikdo se nesměje, nechápu. V neděli nápor horečky nastupuje dřív, než v sobotu. Zkracuji tedy intervaly mezi různými druhy antipyretik na tři hodiny s vědomím, že pak už zbývá jen vlažné sprchování… a odpoledne tělo reaguje. Večer trávím mezi 38 a 39 a krom bolesti mě vlastně nic netrápí, tahle teplota se pro dračí tělo stala asi přijatelnou. Blbé zprávy jsou, že čtvrtý den od mých prvních příznaků má stejný nástup problémů i žena a dcera. Nejspíše jim díky vlastním bolestem dochází, proč je ze mne od pátku troska. I když, dcera vypadá mnohem lépe, tak snad to tak zůstane. Se ženou voláme svým šéfům a zařizujeme nezbytné. Zítra zavoláme obvodnímu a prozatím očekávám minimálně dva druhy ATB kvůli případné mikrobiální pneumonii. Dál? Uvidíme, dopíšu to příští víkend…
26. ledna
V pondělí se dovolám k obvodnímu lékaři, ale můj předpoklad nasazení ATB byl mylný. Systém je nastavený jinak. Máš podezřelé příznaky? Nesmíš na vyšetření do ordinace. Chceš léčit? Až po průkazném PCR testu. Přiznávám upřímně, že představa cesty do Plzně na PCR testy (ve Stodě dělají jen antigenní a ty se neberou jako průkazné) se mnou otřásla. Sestřička nás registruje do systému e-žádanek a neví, zda se to povedlo, systém padá. My se musíme registrovat na konkrétním odběrovém místě. Systém také padá, ale povede se mi zabukovat úterý 9:45 a 9:50 hod. Sejít jedno patro k autu a zbavit ho sněhu a námrazy… vyvolává šílené vyčerpání a musím ho v autě rozdýchat, jsem na omdlení. Samotná cesta ušla, najíždím po paměti do areálu nemocnice k odběrovému stanu pro auto. Smolík, jen pro zvané hygienou. Musím se vrátit na parkoviště a pouhých cca 100 m dojít trochu jinam. Zuří vichřice a bílá tma, cesta mi trvá s nutnými přestávkami na hledání kyslíku skoro půlhodinu. Žena na tom není o moc lépe. Pak už to jde rychle, skřítek v jedné studené jeskyni nám vytiskne e-žádanky (sestřička to tedy dala i přes pád systému), v další studené jeskyni nás dvě víly něžně a rychle očipují. Dožaduji se čipu i do druhé nozdry (děsím se cesty zpět na parkoviště), jsem nemilosrdně dvěma statnými trolly v uniformách vynesen z jeskyně. Nabízím úplatu za donos až k autu, jsou neúplatní. Při cestě ven z areálu jsem díky horečce tak mimo, že jsem málem srovnal se zemí strážní hlásku. Když jsem po návratu vyšplhal zpět z auta jedno patro domů a vsunul teploměr do podpaží, zkolaboval a místo čísla poslal na digitální displej vzkaz, že jen debil s takovou horečkou jezdí po výletech. Pak jsem konečně omdlel i já. Když jsem se v podvečer probral, stalo se několik věcí. Přišla mi SMS s pozitivitou. Manželce ovšem s negativitou. Začala radostí halekat a okamžitě ji spadla horečka. Chtěl jsem jí vysvětlit princip Occamovy břitvy a ukázat všechny ty jednodušší možnosti vedoucí k negativnímu výsledku, než jiná nákaza se stejnými příznaky, ale nakonec jsem si řekl o teplou večeři. Horečka se jí hned po té drzé žádosti vrátila. Ten den přestal vzdorovat také další člen rodiny, synek. Během odpoledne 39 st. Prostě je tou jinou nemocí žena nakazila všechny. No, je mi docela mizerně, ale něco mi říká, že až zítra zavolám obvodnímu i dětskému, čekají mi další výlety. Btw, hygieně jsem online vyplnil dotazník. Zajímalo ji krom mnoha věcí, co už o mně musí vědět v systému dávno, kolik jsem měl za poslední týden rizikových kontaktů. Žádný. S nikým krom rodiny jsem nebyl 15 minut na menší distanční vzdálenost 2 metrů. Jen vteřinová míjení v práci. A přesto! Pokud dostanu šanci, bude další díl. Btw…denně tedy již pátý den polykám 8 paralenů 500, 8 aspirinů 500, 1000 mg vitaminu C, 6 000 jednotek vitamínu D3 a další vysoké číslo vitamínu B. Je to dobré? Snad. I tak mi teplota pod 38 st klesne výjimečně…
27. ledna
V noci na středu docela krize. Jdu spát kolem 23:00, ale chvilku po půlnoci se budím záchvatem dávivého kašle. Komplet propocený nemohu popadnout dech. I vsedě mám závratě a nauseu. Vypotácím se tiše jako prd do obýváku a zavírám dveře. Nejprve se chystám na smrt a přeju si, abych nikoho zbytečně nerušil. Po chvilce intenzivního zavzdušňování plic (zhluboka pomalu se nadechujete a pak prudce vydechnete s hlasitým KVAK – iluze nafukujici se žáby je dokonalá) se ale rozhodnu ještě žít a pustím si televizi. Plán útěku s mým oblíbencem Sly…mi nalije nový kyslík do žil. Několik dobrých známých mi doporučilo koupit si oxymetr. Chápu to, vím proč. Přesto jsem to neudělal. Nechci informaci o snížené saturaci krve mimo tabulkové hodnoty, pokud to tělo ještě dává. Oficiálně každé rozhodnutí nese nějakou míru rizika…
Jsou tři hodiny ráno, vypínám bednu, zobnu dva paraleny a jdu s vyčištěnou hlavou spát. Snad. Jinak od prvních příznaků spíše bdím než spim. Ráno se pomocí křišťálové koule spojujeme s místním mágem a alchymistou. Konzultujeme zdravotní stav, příznaky, možností podpůrné léčby. Abych si zajistil vysokou vyjednávací pozici, vypálím tuto salvu:
„Navrhuji Dexametazon, Azytromicin, Fraxiparine a Vigantol.“
Mág kontruje a vůbec se s tím nemaže:
„Rozumím, chápu. Má to svou logiku. Ale tohle se drakům předepisuje až po průkazném rentgenu plic. Zajděte si tedy do Stoda na příjmové pracoviště, tam s vámi prolétnou všechna vyšetření a třeba si vás tam i pár dní nechají a dají rychle dohromady.“
Zaskočil mě. Hledám tiše argumenty a…mág na mé mlčení s hlasitě rezonujicim odporem proti vstupu na území bílých vran reaguje:
„Hm, chápu a opět rozumím. Tak uděláme kompromis. Dáme širokospektrální ATB, ale jiná. Klacid. Nasadíme i kortikosteroid, ale mírnější. Prednison. Ředit krev necháme aspirinem, silné dávky Vigantolu nahradite něčím volně dostupným. V pátek se znovu spojíme, zda se situace zlepšila.“
S výsledky vyjednávání jsme spokojeni oba. Viditelně. On je rád, že zatím přežil – mezi námi, léčit draka je nevděčný úděl. Já jsem rád, že jsem nemusel zvýšit důraz. Zakuckal bych se totiž. Absolvuji ještě doplňující rozhovor s hygienou, s dětskou lékařkou…a na neděli rezervuji čipování obou dráčat. Žena dnes vypadá lépe (ne, nic jsem nepil), proto jí přeposílám i své erecepty. Navíc má potvrzení, že jen simuluje! Vyráží tedy na průzkum lekáren bojem. Já, vyčerpaný, spokojeně upadnu do mdlob. Podpůrná léčba během dne zahájena.
- ledna
Ve středu večer je mi lépe, tak toho využiju a v osm jdu spát. Skutečně spím. Budím se pro ATB a pak ráno…zimnicí a 39 horečky. Je to týden od prvních příznaků čmelika a jak vidno, zamiloval si mě. Žena i děti jsou vyčerpané, unavené, ale bez horeček. Tak mám radost aspoň z nich. Od kašle se mi namohly svaly, tak se kašlat bolestí bojím a zvedám se jen v nezbytných případech za ronění dračích slz. Rozhodl jsem se kulturní svět obohatit o nějakou píseň:
„Kovídé kovídé, gdo po tóbě idé, modrooký dráček se jménem Boháček, modrooký dráček se jménem Boháček!“
Dál to zatím nemám, ale ať to dokončím, bude to prda!
- ledna, večer
Byť jsem se ráno probudil s horečkou, dobrou zprávou je, že rychle reaguju na antipyretika a kolem osmé už mám jen 37.5. Jasně, na létání to není, ale pro mě je to světýlko v temnotě, ke kterému se už celkem zdevastovaný upínám. Dali jsme rýmečku, dáme i čmelika. A budeme je hezky sušit na půdě, zmetky…
Občas se mi honí hlavou, kde jsem tak dobře a kvalitně „nakoupil“. Obdržel jsem slušnou nálož a sejmul i zbytek rodiny. A vždy dojdu ke stejnému výsledku. Nevím.
Ale rychlý nástup příznaků, ten kašel a to, že i když se zdálo, že ztrácím čich a neztratil jsem ho … a ještě jsem rozboural ženu i děti…vypadá na britský nákup.
No, západ vždy měl a stále má… kvalitnější zboží.
Během odpoledne houpačka. Teplota letí nezadržitelně nahoru a když překročí 39, sahám po poslední možnosti. Rozklepaný lezu do vany a nechám po sobě stékat prameny vlažné vody ze sprchy. Po deseti minutách vylézám a mokrý si lehám na ručníky. Odpařující se voda ze mne vysává horkost a moje teplota klesne pod 37. Vím, že začne zase stoupat, otázkou je, jak vysoko. Leju horký zázvorový čaj a co chvíli se měřím. 38,5 … budu muset znova vany? No, co se dá dělat. To bude long long night…
- ledna
Chytnul si mě. Mlátil se mnou o podlahu a pak mě pevně sevřel a ždímal. Do vany, na ručníky, do vany, na ručníky. Z 39 na 36 a zase zpět na 39 za půl hodiny. Rekordní rychlost a navíc, na rozdíl ode mě, neztrácel sílu a energii. Já už v noci skoro neuzvedl sprchu nad hlavu. Rozkročený jako japonský zápasník sumo (zní to lépe, než hroch), sprchu jsem tisknul čelem ke stěně, ruce bezvládně podél těla. Vysílený tak, že kdybych si do vany sednul, už se z ní nevyhrabu.
Někdy kolem druhé v noci už jsem ho asi dost sral…a tak se stáhnul. Za soustavného pocení a pravidelného přísunu antipyretik jsem se bez horeček prospal až k deváté ráno. Aktivuji křišťálovou kouli a dávám řeč s mágem. Využívá mé slabosti a posílá po poštovním holubovi pas na vstup do Osady Bílých havranů. Asi rozumný krok. V osadě mi přidělí malou ùtulnou jeskyňku s lehátkem a horským sluníčkem. První se o mne postará blond víla s kérkou na předloktí. Je milá a zajímá ji mé srdce. Důkladně ho zmonitoruje. Pak se v ní probudí krvežíznivost. Společně najdeme vhodnou tepnu a nechávám ji přisát. Když má dost, sladce zaševeli:
„Dráček dal krev, my dáme jontíky!“
Kapou rychle, to se mi libi. Odvezou mě do jeskyně, kde vidí mé vnitřnosti. Pak mne vrchní šamanka dovyšetří včetně poslechu…a při kapání druhého kouzelného lektvaru plného vitamínů a minerálů čekám na konečný verdikt. Kolem je zběsilé tempo. Sanitky vozí nové a nové „rychlíky“.
Výsledek? Na to, jak jsem zdevastovaný, se zdá, že to tělo zvládá. Zánětlivé parametry mírně zvýšené, krevní obraz na tu bídu v normě, dech čistý, srdce bez nálezu, tlak jak mimino.
Dostávám do kříže druhá ATB. Nově k tomu dostávám předpis na imunostimulanty a nějaké megadéčko.
Když se s Osadou Bílých havranů loučím, zamáčknu slzu v oku. Přes viditelné vyčerpání na mě byli nesmírně milí…
- ledna
„Na Hornom konci, na dolnom konci, nabrůsil som si kosů. Heeej, a ta kosa dobre kosííí!“ zazpíval si v pátek večer čmelík a opět se pustil do své oblíbené činnosti. Přitápět si ve mně.
Mám také teplo rád a tak jsem mu to dopřál. Popravdě musím přiznat, že jsem se ještě nevzpamatoval z předchozího večera, takže mi stejně nic jiného nezbylo. Taky ale nebyl ve své kůži a nerozjel to naplno.
I tak jsem tupě ležel dlouho do noci, a přemítal nad tím, kolik takových noci ještě vydržím. Druhá hodina v noci je pro čmelika signifikantní…vypne topení, zkropí mě potem a dělá, že tu se mnou není.
Ráno v šest do sebe hážu největší koktejl za den, pak se to vždy časově rozmělní. Dvoje ATB, kortikosteroidy, imunostimulanty, antipyretika, antitusika, megadéčko, megacéčko. Velká osma tomu začínám říkat.
Uvidíme, co na to přes den a večer můj věrný čmelík.
- února
Omlouvám se, dlouho jsem se neozval. Navíc z čire sobeckých důvodů. To je tak…
Onehdá večer jsem zatoužil po čerstvém vzduchu. Horském se spoustou kyslíku. Šumava třeba. Požádal jsem Tinku o přípravu na cestu. Popletla to a vytočila rychlou.
Ještě musím dodat, že ten večer jsme vypnuli v bytě topení. Byt jsem hravě vytopil sálavě sám.
Rychlá přijela rychle. Při pohledu na mé železné svaly, ocelové nervy, prdel z abestu…to celé obalené tukem hrošíka niberijského, se mračili hrůzostrašné. Mile se šklebící jsem jim dal čestné dračí, že do vozu dojdu sám, když se budou usmívat také.
Deal.
Pak se pustili do práce. Zkrátím popis všech procedur na výsledný souhlas, že trocha čerstvého vzduchu by se mi hodila. Ovšem o Srní na Šumavě nechtěli ani slyšet, prý nemají řetězy. Tak holt nemocnice Stod. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem neprotestoval. Dlouhé týdny vysokých horeček semlely i draka, na létání to není.
Kapačky, prášky, horečky, pocení, kyslíková maska, záchvaty kašle … poslední dny mi covidový zápal plic splynul do jednoho okamžiku s názvem…mouchy snězte si mě, ale…nadechnu se. A ještě jednou. A ještě jednou.
Víc zase napíšu, až se mi nebudou vyčerpáním klepat pařáty.
Btw, nemáte někdo doma princeznu navíc? Mám hlad nějaký prastaře temně dávný…
- února
Byl bych špatným hostem kyslíkového horského střediska (nemocnice Stod), kdybych neohodnotil úroveň služeb a personálu. Tak rozhodně začnu sestřičkami a dalším personálem zabezpečujícím každodenní chod covidária. Dělí se do dvou skupin. V té první jsou všichni velmi milí a tím se liší od druhé skupiny, kde jsou všichni také velmi milí. Ženy tu mají krásné oči. Víc není poznat. Mnohé mají dlouhé řasy a používají kvalitní řasenku. Když jim oči pochválim, usmívají se a zamrkají. Ukázat ze sebe víc nechtějí, prý až budu negativní. Nevzdávám to, co kdyby … Některé mluví s cizokrajným nádechem a to je sexy.
Lékaři a lékařky jsou ve dvou stejných skupinách viz. výše sestřičky a pomocný personál. Vysvětlí na rovinu, s citem, individuální kontakt a přístup k hostům. Mají můj plný respekt. Někteří také mluví s východním přízvukem. To takový jeden mladý, vysoký, s hlubokým hlasem a sebevědomým hlaholenim. Holky? Líbil by se vám!
Služby jsou komfortní. Chceš přes den masku s kyslíkem? Fajn. Chceš na noc jen dvě trubičky do nosu? Dáme. Je libo do masky s kyslíkem nějakou zdravou inhalaci? Vyberte si z naší nabidky. Co říkáte? Opium? Je nám převelice lito, kamion z Afghá má už rok zpoždění.
Citlivé pročišťování kanyl. Pravidelný přísun „drog“. Stavitelná postel. Fajn polštář i přikrývka. Bažant po ruce, hihi. Zbytek dojdu, i když je to jak výstup na K2.
Snad časem zvládnu využít i relaxační sprchový box…
Strava? Je ji víc, než potřebuju. Vcelku vyvážená a jedlá. Body strhávám za čaj…ten tu fakt neumí Častým doprovodným jevem covidu je zánět spojivek. Mohu potvrdit. Ale abych nekončil negativně… WiFi free
!!!
PS: Houston, we have a problem! Tince se vrátily teploty a najela na ATB. Doma pomůže Katy, ale já potřebuju někoho z mého okolí, kdo mi koupí a doveze 2-3 velké PET Coca-Cola originál s CUKREM. Je to jediný nápoj, kdy pár doušků udržím v žaludku a díky němu i pár soust každého jídla. Cukr dodá rychlou energii pro nezbytné pohyby. Stačí na recepci na mé jméno a covid oddělení, sestřičky dodají. Pokud se někdo najde, zprávu do Messenger nebo SMS na můj veřejný mobil na NABDH…případně WhatsApp. To proto, aby se tu nesešel vánoční kamion. A taky proto, že na účet převedu okamžitě všechny náklady s tím spojené. Budu vděčný!
Edit. Pomoc je na cestě
- února
Dnešní písmenkování, které od začátku prvního dílu pracovně nazývám „Dračí dny s covidem“ je už jubilejní desátý díl.
Když vám bude někdo tvrdit, že bez kyslíku mozek nemyslí, není to tak docela pravda. Dva tři doušky poctivě slazené Coca Cola ho nakoupnou do obrátek.
Ráno po probuzení jsem páchnul sám sobě a odhodlal se spáchat hygienu. Deset metrů ke sprchám jsem zvládl za dvacet minut. Dalších deset minut jsem hledal plíce.
Vybral jsem největší box a pustil sprchu. Tu vodu jsem vychutnával. Za chvíli se mi zády svlékal další odvážlivec, když se ozvalo:“ Hele, sokolíku, jsem já na pánských nebo ty na dámských?“
„Ani jedno, pěnkavo, sprchy jsou společné stejně jako toalety.“
„To se hodí. Naskočím si k Tobě do vagónu, vydrbu tě a pak ty mě!“
Ještě to ani nedořekla a už se nahá tiskla na má rozpálená záda. Byla na dotek měkká a hebká.
A jak to bylo dál?
„Hráli jsme kličkovanou vždyť to znáš. Kamaráde já jsem vyhrával. Žárovkou otočíš a bude tma. Víš přeci, jak ta hra končívá!“
STOP!
Nic z toho se ofc nestalo. I mě překvapuje, že v této covidově agónii mi napadají motivy pro mou druhou knihu erotických povídek
Asi mi, draci, i na smrtelné posteli budeme vzpomínat na příjemné pocity spojené s pářením
A teď pravda. Do té sprchy jsem se dopotácel. Ale hygiena, usušení a obléknutí, mě dorazilo. Cestou jsem zkolaboval, zabloudil, upadl do spáry mezi kachličkami a vyhledal mě až přivolaný služební policejní pes podle mého dechu připomínajícího chrčení chodce z „The Walking Dead“.
Stabilizace mi trvala celý půlden
Ani mi nevyhubovali, a já slíbil, že už to neudělám.
Jediná dobrá zpráva je, že se nehorším. Na ty lepší musím čekat…
Btw, nevíte někdo, proč zrovna mě! žádají vlastenci epidemiologa Žita, příznivci SPD a Trikolory o přátelství???
Ukázka inteligence z poslední demonstrace.
První řečník:“ Je třeba svrhnout fašistickou vládu a hájit lidská práva a svobody zdravých lidí. Důsledně izolovat pouze rizikové skupiny, hlavně seniory!“
Dav freneticky volá sláva!
Druhý řečník:“ Je třeba svrhnout fašistickou vládu a hájit lidská práva a svobody našich seniorů. Přestat je držet v koncentračních táborech bez kontaktu s rodinami.
Dav opět freneticky skanduje sláva!
- února
Dnes tu byl za mnou pan primář. Vymluvil mi, že jsem si něco pokazil tou sprchou. Prostě…covid. Doporučil co nejmenší námahu a trpělivost. Byl totiž svědkem konce vysilujicího hovoru do práce. Důrazně mi delší mluvení do mobilu nedoporučil. Pak se přátelsky rozloučil. Ale..
byla to past!!! Po pár minutách tiše nakoukl a viděl mobil v mé ruce. „Hrom a blesky inženýre! Přestaňte pracovat!“
Ukázal jsem mu, že si prohlížím nahé ženy. Usmál se, pokýval hlavou:“ Tohle doporučuju jako pravidelnou součást léčby!“
Pak za mnou přišel anesteziolog z ARO. Dostal jsem vlastní monitor a novou kyslíkovou masku. V první chvíli po nasazení jsem si myslel, že je to nájemný vrah a chce mě udusit. Vlídně na mne mluvil jak k vyděšenému telátku a uklidňoval. Zklidnil jsem se silou dračí vůle. Masku přestal vnímat a můj klinický obraz šel rapidně nahoru. Saturace atakuje 97, tep šel dolů. Jsem v kyslíkovém rauši!
Dali jsme hâjfâj a všichni měli radost.
Můj nový monitor má skvělé barvy a obraz. Blikají na něm barevná čisílka. Rychle, taky pomalu. Vlní se na něm sinusiodně malý had. A to my, draci, milujeme! Vydržím se na ten monitor koukat určitě déle než na točící se buben automatické pračky
A pozor tedy, mám lékařsky předepsáno koukat na hambaté fotky hezkých žen… přispějte mi na léčbu
- února
Doma žena zápasí s covid únavou a teplotami. Děti ji pomáhají, co můžou. Díky jejich pomocí se byt změnil v útulný, přísně chaotický, kočovný tábor pouštních beduínů.
Špinavé nádobí vlevo, zbývající čisté vpravo. Když vpravo nic není, přehodí se cedulky a čistého je dost. Naštěstí není nutné chodit sbírat velbloudí trus, ústřední vytápění ho nepotřebuje.
Pes si zabral mou postel, peřinu i polštář a předstírá, že na nich truchlí. V nestřežených okamžicích čistí to špinavé nádobí jazykem a pak nad miskou s granulemi s plným břichem předstírá, že steskem nežere.
Dnešek jsem věnoval, na doporučení nejlepších expertů na covid, „sociálnímu experimentu“ své podpůrné léčby. Pečlivě jsem vybral 200 žen ve své bublině a poslal tento vzkaz:
“ Ukaž mi svou hambatou fotku a pomoz mi se udržet při životě!“
Reakce byly bleskurychlé. Následovalo 190 blokací během hodiny. Devět žen ze zbývajících deseti mi poslalo odkazy na různé porno stránky se slovy, hledej šmudlo! Tímto chci tedy poděkovat všem těmto porno modelkám, aktivním i mimo hru již, za nabídnuté lano k životu. Jmenovat nebudu, některé mne o to požádaly, žijí už spořádaný rodinný zivot. Ale všechny jsou z poslední doby a známé pod mnoha pseudonym. Proč je mám v bublině? Někdy náhodně, jindy z hecu
Ta zbývající žena a její zpráva jsou autentické. Chci tedy za nahé selfie anonymně poděkovat zralé ovdovělé ženě. Zdravím její děti, její vnuky … i pravnuky … Děkuji této stoleté zástupkyni lidského rodu za nezištnou pomoc při záchraně mého dračího života,
Příště požádám muže… uvidíme, kolik se jich pochlapí
Dál si válím šunky na kysliku, užívám ATB, kortikosteroidy, vitamínové a minerální bomby s jontíky. A nehorším se…
Co jediné mi sere? Chlapi na mém pokoji neserou. I několik dní. Prosí o něco, co by je prohnalo. Já bez kyslíku na hubě kolabuju, ale seru dvakrát denně. Včera už jsem byl tak zesranej, že mi nezbyly síly na „útěr“ a musel jsem být utřen.
Ó hanba, ó stud, ó má vyšpulená zadel na cizí mladou ženu
Na třetí stranu (tu druhou velkou už nikdy nechci rozebírat!), udržím i pár hltů místního čaje … a …
začal mi chutnat
- února
Dnešní třináctý díl „Dračích dnů s covidem“ má podtitul „Digitální a zákopová noční válka“ aneb covid to zkouší různě. Hájzl!
Když nám sestry i lékaři chodí měřit tlak, mají vlastní přenosné tlakoměry. U mě po nasazení nového monitoru lze využít k měření tlaku přímo ten a sestra to večer před spaním vyzkoušela. Až do teď dobrý. Zapsala, odběhla. Za dvacet minut monitor sám začal nafukovat manžetu smotanou na stojanu pod ním. A okamžitě error a alarm s oranžovými blesky, červenými blesky a zvukovým doprovodným efektem.. Volám sestru. To nic, usmála se a natvrdo pouze odpojila rukáv z monitoru. Chaotické pomačkání všech dostupných čudlíků a výstražná světla zhasnou. „Dobrou“, suverénně špitne a odplouvá.
Za dalších půl hodiny bzzz…monitor chce měřit tlak i bez zapojené manžety. Error, alarm, blesky!
Zdravě se naštvu a říkám mu:
„Tak kemo, byt mám plný elektroniky, PC, noťas, tablet, smartphone i smarth kdeco včetně TV a sušičky s pračkou, zkrotím i Tebe!“
Sedám si k němu a první kontrola. Po pravé straně šest tlačítek, sedmé otočné. Bezva, míjím zrakem neznámé a nepodstatné pojmy.
Hlavní menu, vida, cvak do něj. A kurva, tady je karet a možností. Servis, údržba, kalibrace, neznámé pojmy z říše lékařských tajemství. Projíždím, očima kontroluji, vyhodnocuji možnosti a pravděpodobnosti, ha? Karta pacient. Cvak. Huh, další mraky podkategorií, ale…tohle určitě hledám! Nastavení funkcí, hurá! Sice opět lékařský žargon, ale podle SI jednotek jsme u nastavování tlaku. Cvak. Jupí, time management! Otočným čudlem měním interval automatického měření z minut na desetiminuty, půlhodiny, na hodiny až najdu… ruční měření! Cvak! A teď ty alarmy. Hledám dál v útrobách a najdu … reset alarm. Cvak! Ticho, žádné blesky! Monitor se zeleně usmívá. Jsem rodilý talent na hračky s displejem!
Lehám si, ale fix, co zas? Proud kyslíku u zdi na měděné trubičce syčí, maska je ale prázdná. No jasně, vypadl přívod z regulátoru do masky. Měděná trubička vedoucí kyslík z centrální místnosti s jeho zásobou je zakončena nástěnkovým ventilem. Do něj je vešroubován regulátor průtoku s nádobkou, kde je kyslík zvlhčován průchodem přes nejspíše destilku, asi?
Na regulátoru je výustek a na něj už se nasazuje pružná hadička vedoucí kyslík do masky. A ta je mimo.
Ne, covide, tak snadno mě bez dalšího boje nedostaneš! Zvedám se, lapu kyslík z regulátoru na trubce natvrdo přímo do úst a zkoumám hadičku. Je right, není prasklá, jen ji tlak vyrazil z nástavce. Silou i jemně ála ruční práce na, ehm, no, prostě precizně…nasazuji hadičku na doraz. Maska se plní kyslíkem. Lets go! Lehám. Covid podnikne poslední záškodnický výpad na mou osobnost a z masky vytrhne tkaloun, co mi masku drží na čumáčku. Potmě protahuju nepatrnými otvory v plastových krajích masky…vážu uzlíky. Klepou se ruce, ne že ne.
Zavírám oči a spoléhám na hmat.
King od the War!!!
To jsem já! V klidu zas konečně dýchám, saturace 98, tep 75, usínám.
Ráno jen poreferuji, že jsem se v tom šťoural, jak a proč. Sklidím potlesk, covid někde v koutě stydlivě pláče a kuje další pikle. Digitálně to, ale už, zkoušet nebude, hajzlík!
Dívám se na sestřičku:
„Nechcete poštelovat třeba ještě něco? Rentgen, CT?“
Zvonivý smích se z našeho pokoje šíří chodbou, rezonuje mezi všemi pokoji, a aspoň na chvilku přeruší to dusivé bublavé chrčení jako symbol topení se ve vlastních zahleněných plících, které se z některých postelí plíživě line jako memento toho, kde se všichni nacházíme…
- února
Čtrnáctý díl věnuju pár naštvaným úvahám.
Jojo, vrací se mi síla
Ode mě na mém profilu v obecném směru úvahám posledním. Jestli někdo v mé bublině doteď nepochopil souvislosti pandemie, tak pokud mu někdo neumře, nebo bude na umření, nebo si neprožije strach ze ztráty blízkého..
tak nepochopí. Pokud jde o osobnosti s významnými rysy sociopacie jako Polert nebo Šmucler, nepochopí ani tak. Nad jejich možnosti je empatie. Neznámý pojem zkrátka.
Źaloudik, Peková, Pirk, Beran, Hnízdil…mediální reklama za účelem osobních zisků. Vyhovuje jim dezinformačni kampaň. Vláda jsou diletanti IQ úrovně bývalého starosty Holýšova Mendřece, a to je echt hlupák.
Mezi dezinformátory nebo blbce nebo obojí, řadím ministra Blatného. Co vše asi uvnitř pohání a sžírá tohoto divného tvora, který nejprve podepisuje petici proti Burešovi, pak podpis jako malý školák zatlouká a hrne se mu do vlády? Učí se základy epidemiologie za pochodu jen proto, aby z nich vzápětí veřejně propadl a neuměl ani vydefinovat reprodukční cislo. Na téma Blatný a jeho výroky by se dalo pokračovat do nekonečna. Ale radši ne, tahle figurka na mne působí už jako větší škrtič než covid. Za echt populistu považuji ministra Plagu. Sice měl náznaky světlých chvilek v srpnu 2020, ale pak místo státnictví a reformy školství začal řešit nesmyslné výkřiky nejmenované blbky na Instagramu.
Opoziční lídři od počátku pandemie kritizují naprosto vše v honbě za vlastnim korytem. I to dobré, co bylo. Jo, bylo toho dobrého málo. Bohužel. Ale populistický křik ženoucí stát například do prvního jarního překotného rozvolňování způsobil, že nikdo nebyl schopen vyhodnotit účinnost jednotlivých opatření na našem území. Vymstilo se hned na podzim. A samozřejmě je opozice spoluzodpovědná za zbytečný chaos ve školách a šíření viru v nich BEZ trasování. Podobně nesmyslné experimenty nelze ani pochopit.
Nikdo z opozice mi nepřesvědčil, že by lepší zvládli situaci ve společnosti, kterou sami rozesrali. Podepsali se na stavu naší nálady prostě všechny politické špičky. Úpadek, totální úpadek politické kultury, která měla přeci sloužit. Stát naprosto selhal a dál zoufale selhává. Zdravotníci v dlouhodobě podfinancovaném rezortu se rvou každý den s vypětím sil o lidské životy a po roce vyhlížejí první slíbené odměny. Jako stroje často, mechanicky. Zážitky se jim do konce života pevné vryjí do podvědomí. Covid a jeho zákeřné řádění už nikdy z mysli nedostanou.
A celosvětově? Díky promořování jsme stvořili nebezpečné mutace. Dej viru čas a prostor a on se evolučně vylepší, tak to zkrátka chodí v životě nejen virů. Mutacemi s větší virulencí se rapidně snížila skupina lidí s šanci neonemocnět. 10 – 5 procent z celku, nic moc oproti 30 procentům. Tedy se rozrostla množina nutné proočkovanosti. Studie z celého světa začínají jednoznačně nastiňovat, co je hlavní příčinou long covid. A tím nepotěším vyznavače všemocné imunity.
SARS-CoV-2, stejně jako ebola, malárie a nejspíše i lymská borelióza spouští autoimunitní bouři ( neplést s cytokinovou bouří). Vlastní imunitní systém napadá své vlastní buňky dávno po té, co nový koronavir chcipnul v koutě. Nezáleží na průběhu covid. Lehký, střední, těžký až super těžký. Je to jedno, krom toho tedy, že často skloňovaný bezpříznakový průběh je píčovina, pacient pouze příznaky subjektivně nevnímá.
Vědci u této autoimunitní bouře upozorňují na funkci škodících a nebezpečných typů autoprotilátek (imunoglobulinů) v organismu, jež napadají buď prvky vlastní lidské imunitní obrany těla, nebo specifické bílkoviny životně důležitých orgánů, jako je srdce. Co vše je long covid? Na to doporučuji profil
podává na něm pravidelně zprávy ze své FB skupiny covid a long covid pacientů. Ta se, bohužel, rozrůstá. Terez má dál sílu i na osvětu, sledujte. Dále doporučuju
Jakub Steiner, Jan Kulveit, Petr Ludwig a Jaroslav Flegr
Každého z různých důvodů.
My, draci nejsme společenští, tak se skupinám sami vyhýbáme. Lékařské studie najdete na Lancet, koho by snad zajímaly zdroje v originálu.
Odteď už žádná osvěta tedy. Ztráta času.
Jen drak, jeho prohry a výhry…a jeho fotky
Všechna má dračí povídání z covidové agonie doplňuje vždy nějaká fotka z Kvapilových jezírek na Chudenicku. Jezdím tam několikrát do roka v různou dobu. Nabíjím se tam. Kdyby chtěl někdo taky nabít, stačí říct, dostane do čenichu
A abych nenechal tryskat do písmenek jen frustraci ze stavu okolního světa..včera jsem si sám došel na velkou. Deset metrů jsem dal JEN za deset minut!
NEMUSEL jsem hledat plíce!
A víte co? Utřel jsem se SÁM!
Ó slasti, ó štěstí, ó prdelko moje, kterou nemusím na cizí mladice špulit!
Cestou zpátky jsem neomdlel! Neztratil jsem správný směr!
Nemusel mne mezi kachlemi dohledávat psovod se služebním psem!
King od toalets
- února
Patnáctý dil dračích dnů s covidem.
#
Schopnost dojít si sám na velkou a cestou zpět nezkolabovat…mne naplnila pýchou a megalomanií.
Zkusím znova sprchu!
Je víkend, bude klid na pořádnou přípravu.
A tu logistiku se rozhodnu nepodcenit. Horolezci v Himalájích taky nejdou do všeho hrr.
Vybuduji si prostě mezitábory. Základní tábor bude má postel s kyslíkovou maskou, fertig.
Bod číslo jedna, na svůj záměr upozorňuji přítomný nemocniční personál. Po minulých zkušenostech, co mají se mnou a s mou snahou se sprchnout… vypuká zděšení a panika! Veškerá jejich energie je směřována do snahy odradit mne! Prý mne budou milovat páchnoucího, hlavně když mne nebudou muset soukat polomrtvého do základního tábora! Vystrašit! Chtějí mě prostě vystrašit a tak mi popisují, co vše se děje v těle člověka, který se covidově dusí. Já to přeci dobře vím ale!
Jsem jako beran. Už nechci být smrdutý drak, chci být chvilku čistý medvídek mýval. Váš medvídek koala k muckání. Ne k mačkání, to se taky ještě dusím
Bod dva přípravy. Kolega pacient, co je z nejhoršího dávno venku (covid mu ale rozjel cukrovku), shání pro mě křeslo. Ne elektrické. Na kolečkách. A pak také vyžebrá u hlavní sestry náhradní stojan na kapačky. Ten totiž přistaví do boxu se sprchou a na něj upevní sprchovou hlavici , ať ji nemusím při akci držet v ruce. Je fajn mít ruce volné. Mohou se držet madla a nastavit při pádu před ksicht! No, taky se dají použít k mytí, o to tu, koneckonců, jde hlavně.
S další sestrou mi vyklidí prostor před boxem a nastaví tam masážní lehátko. Kdybych se potřeboval svalit do polohy ležmo, bude to do měkkého, když se v mdlobě trefím.
A cvičně spolu vyzkouší alarm ve sprše. Naběhne a nejde vypnout!
Po chvilce konečně přestane ječet a sestra mi na pokoji říká:
„Kájo, kdyby něco, radši jen řvi!“
Kyvnu zasažen nezměrnou tíhou blížících se okamžiků. Chystám si, stále s kyslíkovou maskou na čumáčku, ručník. Také čisté prádlo, do tašky hážu vyźebraný sprcháč.
A pak…jak Cyrano z Bergeracu odhazuji kyslíkovou masku v dál. A začíná první komplikace.
Moc pohybu před přípravou na sprchu nedávají moje střeva … a tak musím znova na velkou Minule ten kakíneček před očistou byla zbytečná skoro třetinová kyslíková i energetická ztráta. Možná bych to sprchování měl přeci jen, pro nepřízeň osudu, vzdát? Ale když vidím pohotovostní kordon několika sestřiček nachystaných na zásah, je mi jasné, že teď už to vzdát nesmím
Tak nejdříve WC…Njn, ATB dělají v útrobách těla paseku.
Pak slavnostně za jásání přítomných davů zajíždím do sprch. Svlékání špíny jde rychle. Používám certifikovaný sáček na kontaminovaný odpad, což mi ušetří čas i sílu. Nemusím hnijící prádlo zahrabat deset metrů pod zem.
Horká voda padající mi na kůži je jak balzám. Stojím, funím, nechávám se jí laskat. A tečou mi slzy radosti a vděku, vážně, nekecám. Taky mi tečou sople z nosu. Pomalu úspornými pohyby se mydlím a postupně konám základní očistu. Pak znova jen nechávám téct vodu po svém namydleném těle a znova tiše štkám štěstím. Tiše proto, aby si můj brekot někdo za dveřmi nespletl s voláním o pomoc.
Stojím tam pod sprchou dlouhé minuty a plynule zvolna dýchám. Nekolabuju!
Skoro nerad vypínám vodu, sedám si na masážní lehátko. Něco ze sebe otřu, něco nechám jen stéct na podlahu. Pomalu nahodím trenky Andrie s lyžujícím drakem a tričko bez rukávů. Lepí se mi na mokrá záda. Chvilku trvá ho srovnat. Za potlesku čekající klaky na chodbě vejdu ven v světlo ramp!
Nasedám do připraveného křesla a kolega mi jak malé šťastné vrnící kotě odváží na pokoj, kde se lačně vrhám po kyslíkové masce. Naaaadech!
Aaaaach!
King of badroom!
Endorfiny a adrenalin mi proudí tepnami místo krve, musím vypadat jak totálně sjetej, protože sestřičky se mi nenápadně pochechtávají … Ne, nemám trenky naruby! Každopádně i jim se viditelně ulevilo, cácorám
Díky pomoci své rodiny z Mirošova a kolegy z představenstva (Péťo, Jiřinko, Mílo – děkuju), se mi povedlo aspoň trochu málo sestřičkám vrátit to, co mi tu ony dávají každý den každou hodinu. Trocha sladkého čokoládového na sesternu, trocha baleného pití na dočerpání tekutin i energie. Bože, zaslouží si mnohem víc, ještě něco vymyslím. Musím, hanba by mi fackovala nedat najevo trochu pokory a vděku…a pokud to někdo čte a nudí se…tak šup na nákup a přilepšit jim. Vrátí to na nemohoucích pacientech, nikdy nevíte, zda ne třeba i na vás…
- února
Dnes, na dračí dny s covidem XVI, si uděláme kulturní okénko do běžného dne covid oddělení, kde ležím. Tedy Nemocnice Stod, covid oddělení A. Začátek dne je tady v noci. Fakt že jo. Někdy mezi čtvrtou a pátou vypukne první šrumec. Vylít všem na pokoji bažanty. Pleny tu nemáme, ale o pokoj dál už je výměna nutná. Základní úklid v noci a přes den střádaného a pečlivě schraňovaného osobního bince. Zkontrolovat, zda všichni dýcháme. První injekce putují hezky do bříška, warfarin na ředění krve proti trombóze. Covid a jeho mikrosraženiny jsou zákeřné svinstvo. Rozdají se léky po kalíšcích. Změří se teplota a případně saturace krve. Pumpují se ATB přímo do kanyl. Pak přijde nejoblíbenější zábava všech zúčastněných hráčů. Tedy náběry krve ze žil a prstů. Nejvíc si to užívají žíly. Celou noc promodrale nasvětlují stěny i strop, ale jakmile ucítí jehlu za dveřmi v tlapkách sestřiček, vlezou někde v těle do nějaké ulity a … nevykukují. Nastává skutečná řež, kdy sestry s úsměvem a pacienti se šklebem … spolupracují a snaží se nějakou žílu doslova uštvat. Někdy se povede na první dobrou, jindy pacient i sestra potřebují už i oddychový čas na nabrání odvahy do dalších kol. Zkuste hledat žíly v dvojích nasazených rukavicích, se štítem, brýlemi, respirátorem a proticovid oděvem. Sestry ubývající energii potřebují k píchání pacienta naslepo (hihi, ta čeština), pacienti ke zdolání bolesti praskajících cév. Rekordní zážitek mého spolupacienta končil zhroucením a postupným totálním vyčerpáním tří sester bez úspěchu jehly na mnoha místech těla, a na přivolání anesteziologa, který nakonec kanylu napíchnul na pacientovo krční tepnu. Jiné možnosti prostě ani on už nenašel. Náběry krve z prstů v tomto stavu jsou také zážitek. Pacienti se dostávají do stavu, kdy by se v nich „krve nedořezal“. Doslova. Sám jsem jednou obětoval prsty tři, než bylo načerpáno bez bublinek do tenké trubičky. A při tom je na místě se usmívat a chválit…sestřičky jsou z toho všeho samy často ve stresu. Nedivím se, tráví tu i třista hodin měsíčně některé. Jinak…mou první kanylu mi napichli po návozu rychlou. Napoprvé. Mou druhou napošesté do hřbetu zápěstí až sestřička z ARO. Před tím vyzkoušela na obou pažích kdeco. Neúspěšně. Opotili jsme se oba. Modřiny se nám jen vysmívaly do očí. Pak každé ráno přichází ošetřující lékař. Pacientům věnuje pozdrav, srdečný, pozornost i čas. Probere aktuální stav, změří tlak, kontroluje plíce a srdce poslechem. V případě potřeby upraví dávkování kyslíku do masek či jinou medikaci. Po jeho odchodu nastoupí úklidová a dezinfekční četa a šůruje. Odměnou na konci tohoto hekatonu je snídaně. A po ní první kapačky. Dexametazon jako základ. A spousty dalších dobrot. Vitamíny, antipyretika dle potřeby, další podpůrná léčba. Pacienti uléhají a rozbíhá se hovor. „Tak co, kape?“ „Leda hovno, zase se tomu nechce!‘ „Chceš povolit ventilek?“ „Jo, hrábni do toho!“ „Jupí, už to valí!“ My, zkušenější, už pár triků známe. Sestřičky ví, že triky známe. Pokud to nepřeženeme, dělají, že naše zásahy nevidí. Ofc pozor při kapání ATB, tam je větší rychlost kapání schopna i rozžhavit žílu a naprasknout ji. A to nechceš nikdo… napichovat novou kanylu. To fakt, nechceš! Další měření tlaku, teploty, cukru, CRP, další ATB…a je tu oběd. Kdo může, jí. Jídlo je energie a té je tu kolem strašně málo. Vyčerpávající jsou totiž i běžné věci. Ale i to samotné jídlo nás mnohé na začátku vysiluje a uondává. Je to boj s nutností, o chutě často nejde. Proto postupně po jídle upadáme do spánku nebo dusivých mdlob. Podle toho, v jakém je kdo stavu. Úklid po obědě probíhá skoro v tiché pietě, sestřičky ví, jak na tom jsme. Během odpolka se střídavě probíráme. Hekáme, skuhráme, bojujeme. Občas vnímáme nové přírůstky na jiných pokojích, občas slyšíme slova o čase úmrtí. Tomu se nedá vyhnout a je to zabiják naděje a dobré nálady. Svačina je rohlík. Čerstvý. Křupavý. Stává se z ní takový rituál před večeří. Kapačky, kapačky, kapačky. Nejhorší je potřebovat na velkou a být na kapačce. Ale lepší než se posrat je… popadnout kapačku a mazat na WC i s ní. Pokud tedy máte sílu na chuzi. Pokud to chybějící kyslík dovolí. Když ne, o přenosné toaletě (gramofonu) jsem tu už ze své zkušenosti psal. Viděl jsem pána, co to na WC prostě nestihnul. Bylo mi ho líto hodně, utrpěl psychicky i fyzicky. Uprostřed svého odpadního produktu na zemi vstoje snažil se oprat si trenky a dusil se při tom zvratky. Pak přiběhly zavolané sestry a vzaly si ho do parády. Přežil. Úklid záchodu a spirála se točí dál. Po studené večeři nastává další koloběh různých vyšetření. A pak povídání. Tedy povídání. Sípavě ze sebe my, dračí hrdinové, vyrážíme košilatý historky a občas díky smíchu ještě vice přidusíme spolupacienty i sami sebe. Chrchlej, směj se, dus se, paňáco! Zítra to může být jinak! Poslední výměna bažantů. ATB, kapačky. V noci je lepší manipulovat s bažantem prázdným…vlastní zkušenost Zkrátka pohled pro bohy! Usínání je na etapy. Jednak všichni více či méně lovíme kyslík
Zkrátka pohled pro bohy! Usínání je na etapy. Jednak všichni více či méně lovíme kyslík, druhak chrápeme i zdraví a podle toho to v noci na pokoji vypadá. Zleva Husqvarna, zprava Hilti, naproti většinou Mountfield. V tom se dá jen omdlít, spát ne Takže se většinou těšíme na další ranní maratón a spánek po obědě… A musím se na závěr pochlubit. Tmavovlasý anděl nám tu na pokoj udělal kávu. Chápete? Kávu, s trochou smetany a cukru! To už jsou zase Vánoce?
- února
Dračí dny s covidem XVII # Kyslík. Když je ho při covidovém zápalu plic málo, pacient je nucen předstírat, že se dusí. Na lékaře to velmi efektivně zabírá a kyslík pacientovi dopřejí v dostatečném rozsahu. Tam, kde ho mají, pochopitelně. Pneumonií zatížené plíce bez této podpory samy nestíhají. S touto dopomocí mají vylepšenou možnost i vlastní postupné regenerace. Ale samotného mi překvapilo, jak moc je kyslík obousečná zbraň. Když mi tenkrát v noci přivezla do nemocnice rychlá, nebylo jednoduché nechat si nasadit masku. Jak se člověk nemůže nadechnout, je proti jeho přirozenosti zakrývat si ústa i nos. Přepadají ho až klaustrofobické pocity! Musí se drak sám zklidnit, zaplašit paniku, začít dýchat pomalejším tempem a plynule a kyslík proudící z masky tak zužitkovat bezezbytku. V plicích pokud možno. Mimo plice je to ztráta času i materiálu. Povedlo se mi na to naskočit až na příjmu v nemocnici, lékařům z rychlé jsem se silou bránil a ubránil a radši lapal v sanitace po dechu bez masky. No, za nemožného draka jsem byl, co už… V nemocnici jsem první noc od půlnoci nesměl pít ani jíst, přípravný proces na CT plic pomocí kontrastní látky. Až tam na CT se zcela pozná pravý rozsah covid pneumónie, poslech ale lékařům dopředu hodně napoví. Rentgen v tomto případě spíše selhává na rozdíl od mikrobiálního zápalu plic, který na něm bývá viditelný. A tak díky tomu, jak jsem musel být „na suchu“ poznal jsem další účinek kyslíku. Pekelně sám od sebe, byť vlhčený, vysušuje sliznice. Do rána byl můj hrtan a především měkké patro jako valcha, jako struhadlo, které při samotném pokusu o polknutí dávalo najevo momentální drsnou dominanci. Bylo schopné mi totiž pořezat ten kus svraštělého špalku, kterému se jazyk říká. První jídlo po CT stalo se tak bolavou výzvou. Z patra odpadávaly krvavé strupy vlastní sliznice. Bašta chutnala po všem možném, jen ne tak, jak měla. První smrkání do dlaně mi připomnělo trolla, co vysmrkal z nozder hobita. Udiveně jsem koukal na vše, co ze mne vylétlo do umyvadla. Kdyby to promluvilo, iluze by byla dokonalá. Normálně bych pozdravil a zeptal se, kdo je a zda přichází v míru. Kdyby přicházel se zlými úmysly, uškrtil bych ho vlastní kanylou. Zkušenosti jsme tu měli s kyslíkem všichni obdobné, tak co ještě je dobré ke kyslíku dodat? Nestačí se s kyslíkovou maskou naplacatit na záda jako splešťule blátivá a doufat v blahodárný účinek wellness pobytu. Plíce mají takovou blbou vlastnost…v zádové poloze se roztečou jako dvě měkké flaksy a dýchání vám ztíží. Za prvé tedy bez ohledu na vlastní nepohodlí ve dne v noci je dobré dostat trup skoro do sedu. Saturace krve kyslíkem pak probíhá v plicích snáze. A za druhé je dobré v této poloze natáčet se na oba boky minimálně. Kdo zvládne, tak i na pupík. To plicím prospěje také bez ohledu na to, že si při tom připadáte jako grilující se jelito. Co je silně subjektivní, je účinek covidu na lidské tělo. Agent číslo jedna celý život bez problémů s cukrem, ovšem je propouštěn s cukrovkou jak fík. Krátkodobé cukry mu letají i přes dvacet a sladí nám tak na dálku nemocniční čajín. Jde o chlápka zvyklého makat rukama. Agent číslo dva válčí krom covidu najednou i s hypertenzí. A to takovou nadílkou, že mu tlak v noci létá přes dvě stě ten horní a přes stočtyřicet ten spodní. Mohl nám tu klidně lisovat hercnou hrozny. Nechtěl. Rudý byl jak rak a jen potupně ležel a sípal a hercnu si násilím držel v hrudníku. Prý ji vycházku nedopřeje a nedopřeje. I sestřičky a lékařku jsme mu museli přivolat sami, jak tlakem zvláčněl. A to celý život maká rukama. Není tu krom mne změkčilosti potkana z kanceláře. A do třetice agent nejstarší…přišel s covidem, odešel se po covidu léčit s leukémií. Možná už měl náběh, těžko říct, nastoupil jsem do rozjetého vlaku a neměl sílu a energii na každého kolem mne ty první noci i dny. Tak si říkám, co se nového objeví u mne. Ale jak se znám, bude to průser. Možná mi narostou vlasy a to bych po v podstatě celoživotní plešatosti snášel špatně Btw, je mi jasné, že vás některé popis dračích metabolických procesů sere. Ale byl jsem sám dvakrát na velké, heč! A sprcha taky byla, i když… dorazila mě, ne že ne… hygiena někdy prostě bolí… Co čert nechtěl, po hygienické agónii dorazila sestřička měřit tlak a saturaci. Nechápu, jak se mi to povedlo sehrát, ale i když jsem se klepal jako sulc, tlakoměr ukázal 125/85 a saturace blikala těsně pod stovkou. Za chvilku mi nikdo neuvěří, že nesimuluju Praskla žila s kanylou. Několik marných pokusů a pak vrchní sestra rozhoduje, že už jsem rozpíchaný dost. Přechod na pejorální léčbu aspoň na čas je prostě to nejjednodušší, co pro mne mohou udělat. A tak v noci poprvé spím bez hadiček vedoucích z těla. Svobodaaa! Ofc jen částečně…ráno mě nemine hledání žil pro náběry, to je prostě nemocniční neverendingstory…
- února
Dnes, osmnáctý díl dračích dnů s covidem, poprvé od ošetřující lékaře zaznívá možnost propuštění z nemocnice. Před víkendem.
Párkrát jsem za život v nemocnici byl a vím, že pacient často řeší možnost domácího pohodlí. Netuším, jak kde u jiných, covid myslím tady u nás minimálně v tomhle přinesl změnu. Na koho uhodil, koho si podal a trošku nasál, semlel a pak vyplivnul, domů nespěchá. Jasně, nikdo nechce ležet na nemocničním lůžku s rozpíchanými žílami. Každý chce do své vyhřáté domácí postele. Mít blízko ženu, děti, to je také příliv energie. Kafe, oblíbené jídlo.
Ale není tu nikdo, kdo by tak rychle zapomněl, jaké je to lapat po dechu jako kapr na suchu s paličkou nad šiškou. Klep a hotovo, můžeš rovnou vykostěný na pánev!
Proto každý většinou visí ošetřujícímu lékaři na ústech a prostě jen trpělivě čeká na zprávy o objektivním zlepšení zdravotního stavu.
Tím spíše, když do nemocnice každý den přibude někdo, kdo má do dobré zdravotní pohody poměrně dlouhý kus cesty před sebou. V tom lepším případě…
Nasněžilo. Mrzne. Žena se sice s covidem vypořádává doma rychleji, schvácení už není trvale přítomno, ale nechci, aby sedala v tomhle stavu byť jen na jednu cestu za volant.
Druhou cestu už bych dal sám školou smyku. Tedy dračího letu…
Takže jde o takový schizoidní stav. Chceš to i nechceš! Chceš být doma, ale podvědomě chceš být hlavně doma … zdravý!
Kdo se pryč z nemocnice po úmorných dvousměnách těší, jsou sestřičky. Viditelně. Potřebují z toho kolotoče vypadnout jinam. Mezi lidi (pacienti se nepočítají), mezi přátele. Potřebují taky nějakou výhledovou naději, že bude lépe. No, „lépe“, to je ale nedostatkový sortiment…mutace a politika se, bohužel, stará spíše o pravý opak. O všudypřítomnou deziluzi.
A tak se tu občas na pokoji při zavádění kapaček všichni snaží mluvit, vtipkovat, žertovat… dělat si srandu ze všeho a ze všech. Aby nemuseli brečet.
Některé sestřičky si vysloužily i své přezdívky už. Turboberuška je jedna z nich. Neúnavně poletuje, bzučí, pohihňává se nám i sobě a nezadržitelně šíří dobrou náladu. Jiné se svěřují se svými sny. Tahle chce na emergency…do vozu, ne na vrtulník, který prý přiletí, když je pacient stabilní. Chce pomáhat, prostě chce, vidí se přesně na takovém místě!
A jiné jsou zkušené harcovnice, podrží, podpoří, přesně v ten moment, kdy je to nejvíce třeba…
Mladý lékař ve volných chvílích mimo službu nerajzuje. Učí se. Přijel přímo z válečné zóny na Ukrajině a nechce se tam vrátit. Tak na sobě maká dvojnásob. Do úmoru.
Je mi asi fakt lépe, dal bych si další kafe. Nejlépe s ledovou tříští a spoustou smetany a cukru. Aby hezky křoupal mezi zuby. Křup, křup…procedit kofein skrz mezírku a polknout
A vzpomínat…třeba na Menorcu. Bože tam bylo krásně!
A ranní zpestření všedního dne? Kolegovi při snídani zaskočilo. A šel do mdlob. Nekompromisně. Telefon na sesternu, alaaarm, bušíme mu do zad jak kováři! To bušení se nese intercomem a zdravotníci ví, že jde u nás na pokoji do tuhého. Vývrtka a oči v sloup. Vbíhá celá skupina zdravotníků, lékaři, sestry, voják.
Heimlichův hmat nasazuje jeden z čety příběhnuvších. Úspěšně! Chroptivé zvuky mění se postupně v dech.
Pacient se probírá z kómatu a diví se, co se děje? Proč ho objímá cizi chlap? Proč přímo na jeho posteli? Proč je tu najednou tolik lidí?
Kyslík na čenich a vzhůru do dalších příběhů všedního dne, rozcházíme se každý po svých!
My, pacoši, do svých postelí za svou kyslíkovou maskou…
- února
devatenácté pokračování dračích dnů s covidem, probereme naprostou bombu.
Atomovku.
Mnohatunovou.
Žádný trapný průjem nemohoucího draka v době zácpy těch druhých šťastlivců!
Žádné vystrkování špinavé dračí zadele na sestřičku se žádostí o útěr z křesla vedle postele!
Žádné předstírání nedostatku kyslíku, bušení srdce nebo snad zvedání toho, no, oného, horečky myslím!
Ani cvakání zubů v zimnici!
Nebude ani chválení sestřiček, ani pomlouvání jiných pacientů!
Nebude ani žebrání nahotinek, i když to byla náhodou moc příjemná součást léčby, doporučená vrcholnými lékařskými kapacitami zde v místě!
Nebude pocení, nebude smrádek, nebudou žádné manévry kvůli obyčejné hygieně!
Nebudou ani dlouhé řasy na očích sestřiček!
Ani šibalská slova jejich rtů ukrytých pod respirátory!
Nebudeme řešit jejich touhy ani tajné sny!
Nebudeme jim brát sílu svou nemohoucností!
Nebudeme hledat skryté poklady našich žil!
Nebudeme kvůli té tekutině uvnitř tepen inovovat vrtné soupravy ani brousit špičky jehel!
Slovo „kanyla“ budiž pro dnešek slovem vulgárním nehodným ani vyslovení, natož napsání. Slovo kanyla budiž na dlouho zcela zapovězeno, vloženo do temných sarkofágů a ponecháno temnému opovržení!
Nebudeme oslavovat první kávu po dlouhé době!
Nebudeme probírat jízdu v rychlé sanitce po nasněžených silnicích!
Tak co za bombu si ten debilní drak nachystal?
Ať už se konečně vyžvejkne, honí se teď mnohým hlavinou, že jo?
Jak je to prosté, milý Watsone!
Já totiž v tuhle chvíli už tajně brečím štěstím…
#
DOMA!!!
Ve vlastní posteli…
Užil jsem si své a při tom sakra dobře vím, skoro až brutálně si uvědomuju, že oproti těm, co jsou intubováni a uvedeni do umělého spánku, odkázáni na odsávání hlenů a plnou podporu zdravotníků a jejich péči, na přístup, všech okolo včetně polohování … a v porovnání s ještě horšími stavy pacientů s nasazeným mimotělním oběhem…
…mi bylo vlastně úplný hovno!
Na druhou stranu mi tu oba mladí lékaři poctivě při propouštění řekli, že když mi po těch dlouhých dnech vyčerpávajicích horeček doma dovezla k nim rychlá, a já v noci znova šel přes čtyřicet ruku v ruce se zimnicí, čekali s obavami, kam se můj zdravotní stav přes veškerou jejich pomoc zlomí.
Proto ty víceoborové konzultace, proto u mne na pokec anesteziolog, proto v propouštěcí zprávě z nemocnice zmínka o úvahách na téma plicní ventilace.
Zlomilo se to ale správným směrem…díky zdravotníkům, díky mému tělu, díky energii zvenku od vás všech, co jste se mnou ty okamžiky prožívali na dálku.
A perlička? Ráno mi dělali stěr z nosohltanu pro PCR testy.
Když dorazila SMS s výsledky, o mém osudu bylo rozhodnuto. Nemůže přeci negativní pacient ležet na pozitivním covid oddělení
Jinak ale přesně tohle vystihuje paradoxy dnešních statistik… pacient na covidovém oddělení s šcovidovou oboustrannou pneumonií plic závislý na léčebné oxygenoterapii…není vidět ve statistikách, když už není testován na přítomnost koronaviru pozitivně…
- února 2021
Píšu dnes poslední díl svých dračích dnů s covidem. Je to díl dvacátý, i když těch nemocí poznamenaných dnů bylo více, než dvacítka. Ale pokud už to na kulaté číslo vyskočilo, tak s tou druhou desítkou dračí dny s covidem rád uzavřu.
Nebyl jsem na začátku schopen psát pravidelně, horečnaté noci mě vyčerpávaly beze zbytku a slova zůstávala jen v hlavě. Dostat je na displej byl v některých momentech nadlidský úkol. Posledním dílem ten dnešní není proto, že by nebylo o čem psát. Bohužel ani zdaleka jsem nepopsal všechny své zážitky a pocity.
Ale další kapitoly zkrátka ať začnou psát zase jiní. Snad se stejným štěstím, jako já.
Vím, že jsem si ze sebe, z té nemoci, z celé té situace kolem, která sestřelila celou mou rodinu, často dělal v jednotlivých dílech i srandu. Nebylo to proto, že bych chtěl situaci zlehčovat. Ani proto, že bych si chtěl hrát na hrdinu.
Já se vlastně o sebe opravdu v jeden moment bál.
Není tak úplně lehké jít po svých roztřesených nohách s horečkou po schodech dolů do blikající záchranky, pocitově se dusit, vnímat v bytě na chvilku opuštěné vyděšené děti a dole u sanitky plačící manželku a snažit se slibovat, že bude všechno cajk.
Bohužel nejsem ani ten typ, co když se na něj podívá lékař, je mu hned lépe.
Analytická mysl mi funguje tak, že sbírám střípky všech informací a vytvářím si v hlavě co nejvíce reálný syntetický obrázek reality. Včetně pravděpodobností možného vývoje. A proto když jsem se začal na lůžku přechodně horšit, tušil jsem, že bojuju o bod zlomu.
Uzavřel jsem proto i tok relevantních informací ven. Telefonní hovor mne v té době vyčerpával, ale ještě více vyčerpávala snaha sdělovat domů i přátelům „dobré“ zprávy. A lhát jsem nechtěl. Každému jsem neustále opakoval takovou v daný moment polopravdu. Ta zněla:
„Nehorším se!‘
V té době už jsem totiž byl zhoršený. A bojoval o každý posun k lepšímu.
Takže vtipkovat tady na Facebooku, dělat si legraci z toho, co jsem prožíval, to bylo vlastně to jediné, na co zůstávala energie.
Pokud se můj drsnější černý humor někomu zajídal, věřte, nebylo a není v mých silách se změnit do pouhé popisné plačky nad svým „osudem“.
Nepřeju nikomu, aby si tímhle musel projít. A vím, že bude hodně lidí, co si tim nijak zatížení prolezou opravdu jako pouhým nachlazením a jednou z mnoha sezónních viróz…asi v tenhle moment čím mladší, tím méně komplikovaně.
I když do nemocnice začínají proudit už i čtyřicátníci. Britská mutace aneb Brigita … má větší apetit, než původní wuchanská verze.
Také ale vím, že budou nešťastníci, kterým se cesta životem v nemocnici uzavře.
Ne, mám daleko k tomu apelovat na FB na vznešené lidství, toleranci, empatii. To vše se nějak vytratilo v touhách. Já toužil po obyčejném kyslíku, jiní „potřebují“ k životu všechno, co mohou mít…bez ohledu na důsledky pro jiné. Tak to zkrátka je…
Co jako poslední ještě na chvilku v písmenkách rozeberu? Návrat domů.
Z nemocnice jsem vystřelil jak naspeedovaný blesk. Balil jsem se po kouskách od rána až do propouštěcí zprávy po obědě. Do auta z pokoje jsem se dostal rychlostí světla. Schody před bytem jsem vylétl v tripové euforii. Vybalil jsem komplet tašku z nemocnice a vše utřídil a poklidil. Vytáhl elektrický strojek a jedním vrzem seříznul vousy a ty mé zbytky vlasů.
Vlezl jsem do sprchy a spláchnul ze sebe všudypřítomný pach nemocniční dezinfekce oblíbeným koupelnovým gelem. Vzal jsem si čisté věci, použil parfém a nabyl přesvědčení, že teď…už mi nic nemůže překvapit.
Bože, to byl arogantní omyl!
Najednou došla šťáva. Adrenalin, endorfiny, na čemkoliv jsem těch pár hodin doma ujížděl, nešlo o nevyčerpatelné zásoby. Někdo nade mnou máchnul potterovskou hůlkou a já večer neměl ani sílu koukat s rodinou na televizi. Jako mátoha jsem se během seriálu doploužil do vytoužené betle a okamžitě upadl do spánku, do mdlob, do tmavé a nekonečné noci. A ta byla temná a plná hrůz! Budil jsem se, hledal svit monitorů, blikání čísel tepu a saturace, údaje o měřeném tlaku, postrádal pacienty na vedlejších postelích…a znovu upadal do polosnů. Ve snech mi doprovod dělaly zakuklené postavy zdravotníků. Čekal jsem ve tmě na měření tělesných pochodů, čištění kanyl a nasazování kapaček. Čekal jsem náběry krve ze žil a píchání do prstů.
Vstával jsem na malou, bažant mi doma kamsi odletěl.
Další dopoledne následující den kopírovalo noc. Jen jsem ležel a spal a potil se a ležel a spal. Potřeboval jsem k životu i při venkovním holomrazu -15°C otevřenou ventilačku, jinak mi podvědomí našeptávalo bláboly o nedostatku vzduchu v plicích.
I takhle může vypadat fyzická a hlavně psychická závislost na oxygenoterapii a boj těla i duše s ní.
Až k obědu následující den jsem nabral vůli taky trochu žít.
Tož asi tak s tím návratem do běžného života. Potrvá to… není úplně snadný. Stálé mi vyčerpávají běžné úkony… doslova běžné.
Empatie komplikuje život. Mně od dětství.
A tak mi v hlavě navždy zůstane spousta okamžiků ze Stodské nemocnice. Veselých i ponurejších.
Ale co zcela jistě udělám, až naberu trochu víc tělesných i duševních sil?
Objednám v cukrárně chodské koláče a pojedu s nimi vylepšit denní směnu té partě, co zrovna bude trávit čas na covid oddělení mezi pozitivními pacienty s plicní pneumonií.
A znova všem poděkuju… upřímně.
- února
Lékař po několika mých dnech a nocích na covid nemocničním lůžku:
„Jak se cítíš, draku?“
„Cítím se, bohužel. Smrdím jako tchoř!“
„Však proč si myslíš, že tu všichni pacienti mají nasazenou kyslíkovou masku a my, lékaři a sestry, nosíme respirátory?“
#
- února
Covidový věk občas ukazuje paradoxy digitální éry.
Když mi tenkrát druhou noc po přijetí do nemocnice opět horečka letěla přes čtyřicet, měření proběhlo takto… Nejprve bezkontaktní digitální teploměr k čelu:
„Jejej, máš asi horečku, draku! No, ještě si pro jistotu vezmi do podpaží tenhle digitální minutový!“
Souhlasné jsem zacvakal zuby v zimnici a poslechl.
Po pár vteřinách pípání ho sestřička bere do ruky:
„Asi fakt horečka, ukazuje přes čtyřicet! Tak šup šup, ještě podrž pár minut v podpaží tenhle!“
A dostávám k držení… klasický, rtuťový.
Poctivě do pár minut vyběhne také přes čtyřicet…a tehdy jsem indikován k dávkám antipyretik ve dvou kapačkách.
Co myslíte? Nedůvěra k digitálním hračkám, zvyk dlouholetého používání spolehlivé klasiky … anebo to tak dělají jen u nás, draků, protože ví, že naše tělesné pochody díky ohni v hrudi mohou být nevyzpytatelné?
- února
„Draku, supiš, narazila jsem na žílu!“
„A je to žíla vydatná?“
„Ach nee, je lakomá!“
„A co s tím budeme dělat, sestřičko?“
„Ty nic, stačí když hlavu otočíš na druhou stranu, až ti budu zase vrtat do svalů o kousek dál. Máš totiž odporně chápavý a soucitný výraz!“
No, to my, draci, fakt máme. Maskujeme tak před lidmi, že nás baví schovávat své žíly plné tekutého zlata a síry
#
- ledna
Po návštěvě ambulance našeho praktického lékaře, náběrech krve pro laboratoř a vyfasování inhalačních kortikosteroidů, využívám rozjetého pohybu a vyrážím autem do Stodské nemocnice.
Btw, taky jsem vyfasoval hypnotika na spaní, pobyt na covid oddělení mě nějak rozhodil. Blbě usínám (prožité obrázky před očima) a pravidelně se budím ve čtyři ráno. Proč, to ti, co si přečetli mě dračí dny s covidem, vcelku asi tuší .
A co v té nemocnici? No přeci ty slíbené chodské koláče pro aktuální denní směnu.
Divné, ale skoro jako bych se vracel … domů. Zazvoním u vstupu na covid oddělení, krabice s koláči už držím jen silou vůle, i taková blbost, jako chůze pár desítek metrů s krabicemi s koláči v náručí, mi vysiluje. Poklábosím s lékařem, který mne poznává i zakukleného ve štítu Respilon, oči se mu usmívají. Konečně přebírá ty krabice s koláči. Ruce se mi málem vytrhnou z ramen, jak se chtějí chytnout nebe.
Pár rychlých slov s několika sestrami. Mají radost, že mne vidi. I z těch koláčů.
Poznávám je podle očí. Všechny.
Div jsem automaticky nevyrazil i na svůj bývalý pokoj. Zapomněl jsem se zeptat, jak se na něm daří ostatním chlapům…trochu se mi motá už hlava únavou a začínám asi šilhat…chodby ven z nemocnice vidím dvě a nevím, kterou jít. Reálně je ta chodba jen jedna.
Ještě venku u závory před nemocnicí na mne volá další sestra, co si byla v kantýně koupit něco k pití. I ta mě poznala a při krátkém pokecu se jí oči usmívají. Já statečně předstírám hovor … sípání a lapání po dechu se skrývá pod Respilonem.
No, nebyl jsem jim tu „přilepšit“ naposledy. Jsem si tím jistý, příště zase něco praktického, asi kartony s pitím. Ale musím více zesílit.
Jsem dlužník…
Bohužel ne stále úplně ready. Výsledky laboratorního vyšetření krve… zánětlivé parametry hraniční, cca 30. Praktický lékař navrhnul počkat týden, zda si tělo pomůže, jinak další přeléčení pomocí ATB. Ofc zavolat, pokud bych dostal teplotu nebo měl pocit, že se horším. Pak další ATB okamžitě. Souhlasil jsem. Léků jsem do sebe pejorálně i nitrožilně včetně ATB dostal metrák. Také mám mírně nadhraniční cukr (častý důsledek větších dávek kortikosteroidů) a zvýšené leukocyty. To jsou známky, že ještě tělo asi stále s něčím dál bojuje
No, nic, vyrážím na nějaké pornostránky, léků je mi holt stále třeba
Vyrážím ofc vleže…dnešek mi ukázal, jak na tom objektivně zatím jsem…
Ups, dneska jsem toho nakrafal zase. A to jsem chtěl psát už jen krátké texty s pointou…