„Řítíme se do pekla s koblihou v puse,“
říká spisovatelka Tereza Boehmová v rozhovoru o nové knížce Pohádek Zuzanka a Goldýš, literatuře pro děti, ale i o tom, proč nevolí Andreje Babiše a utíká k pohádkám.
Tereza: S Ditou Horochovskou ze Spolku Silou Hlasu se známe dlouho. Většinou dělám rozhovor já s ní. Dita je totiž školitelka a učí lidi po úrazech, nemocech nebo s vrozenou vadou pohybu ovládat počítač hlasem. Podniká i spoustu dalších zajímavých věcí a projektů pro hendikepované, takže je tisíckrát zajímavější než já. Ale teď když mi vyšla další knížka pohádek Zuzanka a Goldýš, tak jsme si říkaly, jaké by to bylo si vyměnit role. Vyzkoušely jsme to a dneska zpovídá pro změnu Dita mě. Takže dál už nechám pracovat novinářku Ditu Horochovskou.
Dita: Vidím hned na obalu knihy, že pohádky ilustrovaly tvoje dvě dcery Emma a Anna. Jak se ti s nimi spolupracovalo?
Tereza: Minulou knížku pohádek Zajíček Zlobílek kresbami vyzdobil můj muž Radek Mikuláš, takže holky byly tak nějak na řadě. Nejdříve byly nadšené a těšily se. Ke konci, když musely malovat další a další obrázky, tak už občas mírně vrčely. Ale zvládly to myslím skvěle. A máme z toho všechny radost. Alespoň mně se jako matce se samozřejmě jejich obrázky nekriticky líbí, snad se budou zamlouvat i někomu jinému.
Dita: Proč vůbec píšeš pohádky?
Tereza: Když se podívám na svět kolem, hodně věcí se mi nelíbí. Trestně stíhaný premiér, prezident s rozkladem osobnosti, vláda s podporou komunistů, SPD v parlamentu. Rasismus, rostoucí antisemitismus a jeho postupná tolerance. A nikde žádný hrdina, který by to napravil.
Dita: Takže je to útěk?
Tereza: Přesně, utíkám si do světa, kde jsou věci ještě v pořádku. Zlo je zlo (nikoliv „jiný názor“ nebo „úhel pohledu“) a dostane většinou po právu na zadek. V pohádkách se taky naštěstí málo umírá. Mám obecně více ráda pohádky, kde se neumírá vůbec. Tvořím si svět, který se mi líbí a ve kterém je mi dobře. Svět venku se nějak pokazil. Psala jsem i politické blogy a články třeba pro Reflex, ale od posledních prezidentských voleb, jsem upadla trochu do deprese z toho, jestli to má cenu. Napsali jsme s kolegy novináři snad úplně všechno, vyšly najevo kauzy kolem Babiše, Zemana, podložená fakta, dokumenty, odposlechy. Stejně ti lidé šli a zvolili je. Trápí mě, s kým tu vlastně žijeme a co ti lidé skutečně chtějí a jaký svět se jim líbí, což ve volbách předvedli a to hned 2x. Děsím se voleb na podzim.
Dita: Abys na to zapomněla, stačí jen psát pohádkové příběhy?
Tereza: Tak to určitě nestačí. Kromě pohádek si ještě utíkám k psaní povídek na blog sme (https://boehmova.blog.sme.sk). Odešla jsem v létě 2017 z práce na iDNESu, kterou jsem měla ráda, protože jsem nechtěla mít na výplatní pásce Andreje Babiše, ani jeho Holding či jinou zástěrku jeho činností. Nedávno to za mě moc hezky, formuloval Tomáš Klus, prostě nejde toho člověka kritizovat a bojovat s ním a zároveň pro něj pracovat a svou prací přispívat k jeho zisku. To podepisuju. Škoda, že si to neuvědomuje více lidí. Snažím se také nekupovat výrobky z Andrejových firem, používám v obchodě aplikaci BEZ ANDREJE. Tuhle jsme s mojí mámou budily rozruch v Penny Votice, což je pár km od Čapího hnízda, scannovaly jsme všechno, co jsme si chtěly dát do košíku a vykřilovaly zhnuseně „Fuj, sakra, tohle je taky jeho!“ Asi to je málo, ale dělám alespoň něco.
Dita: Proč tě Andrej Babiš tak štve?
Tereza: Daří se mu bohužel úspěšně huntovat tuto zemi a vytváří velmi obratně a pozvolna oligarchii, ještě s přizvukováním naivních voličů, kteří to bohužel neprohlédnou. Nebo mají pocit, že „to tu Andrej dává do kupy“ a vůbec netuší, co se vlastně děje na pozadí toho „makání“. Jak obrovské dotace Andrej sám svým firmám vyplácí (vlastní nebo má podíl v téměř 400 firmách v ČR), jak centralizuje moc, vyhazuje nepohodlné lidi a odpůrce, zbavuje se konkurence v obchodě vypalováním polí, likvidací firem zajišťovacími příkazy a tak dále. A to je jenom zlomek toho, co se děje. Řítíme se do pekla s koblihou v puse za zvuku fanfár píáristy Marka Prchala a jeho pomahačů.
Dita: Je pravda, že v knížce Zuzanka a Goldýš byla původně jedna pohádka o postavě připomínající Andreje Babiše? A proč ve výsledné podobě knihy není?
Tereza: Byla tam pohádka o Koblihožroutovi, kterou jsem napsala na podzim 2017 v době těsně před parlamentními volbami. Byla o zemi, kterou ovládl velice záludný a bohatý vládce a čaroděj Angrešt Řepka, který do koblih, které vyrábí v obří továrně, dává jakousi čarovnou směs, po které lidé přestávají přemýšlet, jsou na koblihách závislí a chovají se jako ovce. Čím více snědených koblih, tím menší a scvrklejší mozek.
Dita: Jak pohádka o Angreštovi dopadne?
Je to pohádka, takže dobře. Hlavní postavy mojí knížky Zuzanka a její kamarád pes Goldýš nechají sestrojit Koblihožrouta a ten zlikviduje továrnu na koblihy a lidé se postupně uzdraví. Angrešt spolu s kolegy Fujtoslavem Fujtýnkem a kolegyní Šlichtovou/Šplechtovou jsou pak raději umístěni do bedny na radioaktivní odpad, která bude otevřena až za 245 let.
Dita: Proč jste se rozhodli ji vyřadit?
Tereza: Dala jsem ji přečíst nakladateli, editorce a dalším lidem, jejichž názorů si vážím, a všichni mi více méně řekli, že se sice dost pobavili, ale že ta pohádka je úplně jiná než celá knížka a že tam zkrátka moc nezapadá. To jsem musela nakonec uznat. Byla to pohádka spíš pro dospělé. Dohodli jsme se ale s nakladatelem, že ji dáme do e-knihy jako bonus navíc.
Dita: Dá se někde přečíst už teď?
Tereza: Pokud by někdo chtěl, najde ji tady: https://boehmova.blog.sme.sk/c/474565/o-koblihozroutovi.html
Dita: O čem je knížka Zuzanka a Goldýš?
Tereza: Je to knížka, která obsahuje 16 pohádek a rámcový příběh o holčičce, která si k Vánocům přála živého psa a dostala plyšovou hračku. Nejprve je zklamaná, ale pak zjistí, že pes Goldýš v noci ožívá a bere ji s sebou ve snech do různých pohádkových zemí. Tam zažívají různá dobrodružství. Zároveň se v rámcovém příběhu, který se prolíná knížkou, snaží usmířit Zuzky hádavé rodiče. Každá pohádka končí zábavnými úkoly pro děti nebo jednoduchou hrou.
Dita: Proč zrovna Goldýš?
Tereza: Když jsem byla malá, měla jsem plyšového psa, který měl oranžovou srst, a mně tehdy přišla zlatá. Proto jsem ho pojmenovala Goldýš, od anglického slova GOLD. I já si tehdy přála opravdového psa a pod stromečkem našla plyšovou hračku. Plyšového Goldýše mám ale dodnes, pořád vypadá docela obstojně, na to že jemu nějakých 36 lidských let. Teď si s ním mohou hrát moje děti. Ale moc často jim ho nepůjčuji, aby ho nezničily. 🙂
Dita: Jaké jsou tvé pohádky a čím se podle tebe liší od jiných?
Tereza: U mojí poslední pohádkové knížky Zajíček Zlobílek se mi velmi osvědčila forma krátkých příběhů a tu využívám i u Zuzanky a Goldýše. Rodiče jsou večer většinou unaveni a děti se dožadují další a další pohádky. U mých knížek klidně mohou kývnout na 2-3 pohádky za večer a získat u dětí plusové body a přitom se po náročném dni v práci nezničit u 20 stránkových pohádek. Moje jsou tak na 2, maximálně 4 stránky. Stejně jako u Zajíčka Zlobílka se i tady snažím, aby příběh měl nějaké jednoduché „výchovné“ poselství. Zní to strašně, ale myslím si, že dětem je od malička potřeba ukazovat rozdíl mezi tím, co je dobré a co je špatné – ať už je to u chování se k druhým, slabším, stravování nebo hygienických návyků. Po pohádkách o Zajíčkovi Zlobílkovi se mi překvapivě ozvalo i několik maminek a vychovatelek autistických dětí a říkaly, že jim moje pohádky moc pomohly, protože mohly kdykoliv použít např. Bubáka Televizáka, který vylézá z televize, když se člověk dívá na televizi celý den a na děti – a to i ty složitější případy – to dobře fungovalo. To mi udělalo velkou radost.
Dita: Co si myslíš o současných knížkách pro děti?
Tereza: Asi bych to shrnula do věty: Výběr je velký, ale kvalita různá. Když vidím, co si kupují moje děti, když jim dám volnou ruku, jsou to bohužel nekonečné příběhy z takových těch trochu zvláštních sérií Deník malého poseroutky, Deník Mimoňky, Příběhy malé rebelky, Příšerka z kumbálu. Ne, že by to byly úplně špatné knihy, dost z nich je docela zábavných, ale čtení je tam málo, mají obrovská písmena, veliké obrázky a mám pocit, že jsou psány spíše kvůli zisku autorů z dalšího a dalšího pokračování. Na druhé straně jsou evidentně zábavné a osloví, protože děti je samy vyžadují. Když jim dám volnou ruku, těžko dobrovolně sáhnou po Boženě Němcové nebo Andersenovi. Nejvíce mi asi vadí předražené pseudoknihy spíchlé rychlou jehlou na základě kýčovitých seriálů z Disney Channelu, které jsou přepsané do „pohádek“.
Dita: Jaké knížky pro děti jsi četla ráda ty?
Tereza: Mám ráda pohádky z dětství, co nám četla máma – Nejraději asi Trnkovu Zahradu, Roňu Dceru Loupežníka, Malého Prince, který ale není vlastně moc pro děti a ocenila jsem ho teprve teď, když jsem ho četla dětem. Je to moc nebavilo, mně velice. Bavila mě Pippi Dlouhá Punčocha, Mach a Šebestová – na těch se shodnu s dětmi i dneska. Stejně tak pohádky od Miloše Macourka, Dášenka od Karla Čapka a Pejsek a Kočička od Josefa Čapka. To jsou knížky nadčasové, které baví náš všechny.
Dita: Myslíš, že dnešní děti ještě čtou nebo tráví veškerý čas na mobilech? Máš nějaký tip, jak děti ke čtení přivést?
Tereza: Nevím, jestli čtou všechny děti dostatečně, ale moje děti a děti mých kamarádů podle mě docela čtou. Vždycky je to o přístupu rodičů a o tom, jestli děti pro čtení nadchnou a věnují mu čas. Četli jsme dětem vždycky pohádku před spaním, když byly malé, teď už si umí číst samy, takže to mají jako rituál před spaním. Snažím se je ke čtení vést, i když přiznávám, že obstát v konkurenci mobilů je občas těžké. Ale snad se nám to daří. Holky mají ve všední den docela pevně nastavený režim, po osmé jdou do postelí a mohou si ještě hodinu číst. Mobil je v tuto dobu vypnutý. Výjimečně jim povolím poslouchat čtenou pohádku třeba ze Spotify, kde se dají najít klasické pohádky nebo třeba příběhy Hurvínka a Spejbla. Starší dcera má navíc poměrně dost povinné četby do školy, takže číst musí, i kdyby nechtěla. V tom musím naši školu (ZŠ Kladská) dost pochválit. Děti si vedou čtenářské deníky, musely číst i o prázdninách, a učí se o textech přemýšlet.
Dita: Kdy bude knížka Zuzanka a Goldýš k dostání a plánuješ křest?
Tereza: V obchodech už je k dostání od poloviny srpna. Uvedení na trh však slavnostně odstartujeme 18.10. 2018 v 17.00 v Paláci knihy Neoluxoru, Václavské nám. 41 v Praze. Jsem moc ráda, že bude mít za kmotry moje dvě kamarádky spisovatelku Martu Kučíkovou, moderátorku Barboru Kroužkovou a moje milé příbuzné hudebníky Frantu Soukupa a Ondřeje Soukupa, kteří jsou shodou okolností také otci malých dětí.
Dita: Děkuji za rozhovor a držím knížce palce!
Tereza: Děkuji, Dito, uvidíme se doufám obě 18.10. v 17.00 v Neoluxoru.
Rozhovor vedla: Dita Horochovská, Spolek Silou hlasu
Další informace o knížce Zuzanka a Goldýš můžete sledovat také na facebooku nebo na instagramu
